psi
Pes domácí
Vědecká klasifikace | ||||||||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
||||||||||||||
Canis lupus f. familiaris Linné 1758 |
Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je největší domestikovaná šelma a nejstarší domestikované zvíře vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let[1]. Obecně se předpokládá, že se jedná o zdomácnělého a umělým výběrem změněného vlka obecného. Celosvětová populace psů je odhadována na 500 miliónů,[2] přičemž toulavých a opuštěných psů je minimálně 370 miliónů,[2] nezisková organizace 600million odhaduje počet jen toulavých psů na světě právě na 600 miliónů zvířat.[3]
Úloha psa v lidské společnosti byla vždy rozmanitá, člověku je pomocníkem při lovu nebo při přehánění stád, zaujímá funkci strážce majetku, svého majitele a dalších domácích zvířat, používá se k přepravě nákladů, jako tažný nebo saňový pes, může být cvičen po použití v ozbrojených složkách či k asistenci hendikepovaným osobám. Zvláště v západní kultuře je nezastupitelná jeho funkce jako společníka člověka. Ve východní a jihovýchodní Asii a tradičně i v Evropě sloužil pes i jako potravinové zvíře, viz psí maso. Pes je také důležitým laboratorním zvířetem. V zemích třetího světa psi žijí v okolí domorodých vesnic psi obecně nazývaní páriové jen ve volném vztahu s lidmi. Pes dingo je domácím psem zdivočelým do té míry, že žije zcela nezávisle na člověku. Zdivočelí a toulaví psi jsou hygienickým problémem mnoha velkých měst, v přírodě je zdivočelý pes považovaný za škodnou, která ohrožuje divoká zvířata a dobytek. Tito psi jsou též rezervoárem vztekliny a v 99 % případů vztekliny u člověka nákaza pochází právě od toulavých psů[4]
V České republice jsou chovány přibližně 1 až 2 miliony psů.[5] Chov psů je na celostátní úrovni upravován zákonem na ochranu zvířat proti týrání, veterinárním a mysliveckým zákonem. Místní vyhlášky pak upravují konkrétní podmínky týkající se držení psů, jejich pohybu na veřejných prostranstvích a poplatků ze psů. Celostátní evidence psů neexistuje, evidován je pouze počet lovecky upotřebitelných psů podle mysliveckého zákona – 30 624 kusů k 31.12.2006[6] a dále plemenné knihy evidují počty zapsaných štěňat s průkazem původu.
Během dlouhého soužití psa a člověka bylo vyšlechtěno nespočet plemen rozdílné velikosti, proporcí, délky a struktury srsti i povahy. V současnosti Mezinárodní kynologická federace uznává 343 plemen,[7] a mnoho dalších uznáno není. Kynologie a chov psů je v České republice jsou řízeny Českomoravskou kynologickou unií, která zastupuje Českou republiku v Mezinárodní kynologické federaci FCI, a minoritně též Českomoravskou kynologickou federací, která spadá pod United Kennel Clubs international (UCI).
Původ psa
Nejbližší příbuzný domácího psa je vlk obecný – od psa se liší v nanejvýš 0,2 % sekvence mtDNA.[8] Od vlka se ale pes liší morfologicky – psi mají kratší a širší čenich, celkově širší lebku, více dopředu postavené oči, méně robustní zuby a menší a plošší bubínkové výdutě (bullae tympanicae) na lebce.[9] Některé pro psa charakteristické morfologické znaky včetně povrchové struktury mozku jsou vlastní též šakalům a kojotům[10] a tato podobnost vedla k teoriím o původu psa z těchto šelem [11][12] nebo o polyfyletickém původu psa, což je teorie, která říká, že předkem psa jsou jsou kříženci psovitých šelem.[13] Žádné genetické testy ale nepotvrzují spřízněnost psa s šakalem, v úvahu připadá jen přikřížení vlčka etiopského nebo dhoula, pro tuto teorii však nejsou žádné přímé důkazy.[10]
První analýzy mtDNA ukázaly, že předkové psích plemen se od vlka oddělily asi před 135 000 lety,[14] jiné výzkumy toto datují do doby před 76–121 000 lety.[15] Možná se tak stalo ve Východní Asii, kde výzkumy odhalily velkou různorodost genů místních psů, což by ukazovalo na centrum domestikace[16], jiná analýza polymorfismu mtDNA provedená v roce 2009 tuto teorii nepotvrdila, výsledky tohoto výzkumu ukazují podobnou diversitu i u psů žijících v okolí Afrických vesnic i v Portoriku.[17] Další studie publikovaná ve stejném roce, která analyzovala již celý mitochondriální genom a ne jen vybrané úseky, znovu prokázala největší diversitu v Asii a označila jako centrum domestikace psa Jihovýchodní Asii na jih od řeky Jang-c'-ťiang, přičemž počet předků je odhadován na nejméně 51 vlčic, které žily před 5400-16 300 lety.[18] Tedy v době, kdy v dané oblasti lidé začali pěstovat rýži.
Teorii o jihoasijském původu psa potvrzují i analýzy chromozomu Y, u kterého byla také nalezena největší diversita právě u psů v Jihovýchodní Asii. Podle těchto výzkumů pochází pes z 13-24 vlků-zakladatelů.[19] Další přikřižování vlka jinde na světě se v genetické výbavě současného psa příliš nejprojevilo, i když k němu určitě docházelo,[14], jediné významnější důkazy místního křížení psa s vlkem byly nalezeny ve Skandinávii (regionální haploskupina mtDNA d1), ve Středozemí a na Blízkém východě (regionální haploskupina d2) a v Japonsku, kde někteří psi původních japonských plemen nesou mtDNA již vyhynulého vlka japonského (C. lupus hodophilax)[19]
Studium genů původních amerických plemen nepotvrdilo teorii nezávislé domestikace vlka i v Novém světě, mexický naháč je příbuzný ostatním psům, a ne severoamerickým vlkům.[20]
Kosterní nálezy jsou s výsledky studií DNA poněkud v rozporu: nejstarší nalezená kostra přisuzovaná psovi je stará 33 000 let a pochází z ruského pohoří Altaj, [21], lebka psa z jeskyně Goyet je stará 31 700 let,[22] lebky psovitých šelem nalezené v Předmostí u Přerova s mamutí kostí v tlamě jsou z mladého paleolitu, asi 28-22 tisíc let staré,[23] v Chauvetově jeskyni byly nalezeny stopy dítěte doprovázeného velkým psem/vlkem.[24] Protože ale tyto kostry postrádají některé znaky charakteristické pro moderního domácího psa, v některých případech není jasné jedná-li se skutečně o psa, nebo jen o ochočeného vlka. Výjimku tvoří lebka psa z jeskyně Goyet, která se od vlčích lebek liší tvarem a délkou čenichu a zubů a skutečně se podobá spíše psovi.[22] Nesoulad mezi archeologickými nálezy a analýzou mtDNA současných psů se pokouší vysvětlit studie publikovaná v roce 2008, která zkoumala mtDNA 11 neolitických psů nalezených v Evropě. Analýza nalezla haplotyp, který se u současných psů vůbec nevyskytuje, a velké zastoupení haplotypu C, který je u současných evropských psů přítomen jen u 5 % populace. To by mohlo ukazovat na domestikační centrum psa i v Evropě s tím, že původní populace byla postupem času z větší části nahrazena psy původem právě z jihovýchodní Asie.[25]
S jistotou je existence domácího psa potvrzena v nálezech starých 12 000-14 000 let, a to v Německu (lokalita Bonn-Oberkassel) - zde byl nalezen nejstarší známý hrob psa,[26] v Turecku (lokalita Çayönü)[27] a v Izraeli (natufiánská kultura z Levanty), opět se jedná o hroby psů, jejichž stáří je odhadováno na 12 tisíc let.[28] Nejstarší nalezené kostry psů v Číně byly nalezeny v neolitickém sídlišti Nanzhuangtou v provincii Hebei, které bylo osídleno před 10 500–9700 lety,[29] a v lokalitě Jiahu v provincii Henan (7000-5800 let př.n.l.),[30] v Severní Americe je nejstarší dobře zdokumenovaný nález domácího psa 9000 let starý a pochází z jeskyně Danger Cave.[26] Přestože byly nalezeny kostry psů i v odpadních jámách se znaky kuchyňského zpracování,[31] hroby jiných potvrzují status domácího psa jako člena rodiny.
Z těchto kosterních pozůstatků psů z doby kamenné a bronzové můžeme odvodit šest původních evropských typů, jakýchsi primitivních plemen, psů:[32]
- Canis familiaris palustris, pes bažinný (rašelinný) byl pes menší až střední velikosti (kohoutková výška 40-45 cm),[32] s menší kulatou hlavou, výrazným stopem a špičatým nosem. Kostry psů tohoto typu jsou nalézány v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku (Hauterive-Champreveyres), Německu (Oberkassel, Teufelsbrucke, Oelknitz), Francii (Saint-Thibaud-de-Couz, Pont d'Ambon) a ve Španělsku (Erralia).[30] Je považován za prapředka teriérů, pinčů, kníračů, špiců či čivav.[32]
- Canis familiaris intermedius, pes popelištní, byl středně velký pes se širokým čelem a kratší širokou čenichovou partií. Žil na území Švýcarska, Bavorska i České republiky. Je považován za předka honičů, barvářů, španělů, retrívrů, ohařů, setrů, jezevčíků, pudlů, pekinézů a maltézských psů.[33]
- Canis familiaris inostranzewi byl poprvé popsán při vykopávkách v oblasti Ladožského jezera,[33] velcí psi byli nalezeni také na Ukrajině v lokalitě Mezin a v Německu (Kniegrotte).[30] Byl mohutnější a větší než pes bažinný. Od tohoto typu se odvozuje původ severských tažných psů, severských loveckých plemen psů, lajek, eskymáckých psů a samojedů, dále též buldoků, buldočků, boxerů, velkých horských molossoidních plemen a salašnických psů.[33]
- Canis familiaris leineri se objevil později, je to pes mladší doby kamenné. Byl to velký pes s úzkou lebkou, který je možný prapředek dnešních chrtů, štíhlých psů lovící pomocí zraku. Jeho jsou faraonský pes, afgánský chrt, barzoj, saluka, irský vlkodav, deerhound, greyhound a whippet.[33]
- Canis familiaris matris optimae, pes bronzový, je nejmladším plemenem, které se v oblasti střední Evropy objevilo asi 4-5 tisíc let př. n. l.. Byl středně velký, měl nízkou lebku s plochým čelem, nevýrazným stopem a špičatým nosem. Je považován za předka všech ovčáckých psů, jako je německý ovčák, belgický ovčák, kolie, bobtail, briard, velškorgi.[33]
- Canis familiaris decumanus je občas popisobán jako pes robustní tělesné stavby a předek dnešních mastifů a dog.[34] Jiní autoři za předka molossoidních plemen považují psa typu Canis familiaris inostranzewi.[33]
Popis
Pes patří mezi psovité šelmy a stavbou těla je podobný svým příbuzným. Má štíhlé svalnaté tělo s mohutným hrudníkem. Na hrudník je pod úhlem asi 40 °[35] nasazen svalnatý krk, který nese hlavu s prodlouženou čenichovou partií. Oči jsou menší, naopak ušní boltce nápadné, původně vzpřímené a zašpičatělé, u prošlechtěných plemen též klopené a převislé. Končetiny jsou stavěny pro vytrvalost v chůzi i běhu. Pes je prstochodec, našlapuje na pružné nášlapové polštáře, což jsou zrohovatělé bezsrsté útvary na tlapkách, drápy jsou pevné, tupé a nezatažitelné. Na hrudní končetině má pes pět prstů, z nichž palec je zakrnělý a nedotýká se země, na pánevních končetinách jsou zpravidla jen čtyři prsty. Ocas psa je obecně středně dlouhý a jen málokdy je zcela rovný, často bývá šavlovitý, srpovitý nebo aspoň jeho konec je stočený vzhůru. Tělo psa je zpravidla kryté srstí různé délky i struktury.
Primitivní plemena psů, zdivočelí psi, jako je dingo a novoguinejský zpívající pes, a páriové na celém světě jsou si navzájem velmi podobní a je možné, že takto vypadal původní "prapes": jsou to psi střední velikosti, vážící 14–20 kg, tvarem těla připomínají malého vlka nebo lišku. Mají vzpřímené uši klínovitého tvaru, špičatý čenich, oči mandlovitého tvaru a dlouhý stočený ocas. Jsou krátkosrstí a typické zbarvení je světle hnědé nebo červenohnědé, někdy též s bílými znaky.[10] Stavbou těla i lebky jsou tito původní psi podobní vlku indickému (C. lupus pallipes), vlku himalájskému (C. lupus chanco) a již vyhynulému malému druhu vlka Canis variabilis, který žil na území dnešní Číny před 200 000-500 000 lety.[10]
Mezi dnešními plemeny psů existují obrovské rozdíly co do velikosti i tělesných proporcí: nejmenším plemenem je čivava, s ideální hmotností 1,5 až 3 kg,[36] obecně největšími psem je irský vlkodav s kohoutkovou výškou minimálně 71 cm,[37] rekordmanem je nicméně německá doga s kohoutkovou výškou přesahující 1 metr,[38] nejtěžšími psy jsou bernardýn a anglický mastif, s hmotností přesahují 100 kg.
Anatomie psa
- Podrobnější informace naleznete v článku Anatomie psa domácího.
Kostra psa se bez ohledu na plemennou příslušnost psa skládá z 271–282 kostí.[39] Kostra se dělí na tři hlavní části – lebku, která chrání mozek a nese silné čelisti umožňující masožravý způsob života, osový skelet – páteř a hrudní koš, které tvoří osu těla a chrání vnitřní orgány, a kostru končetin. U většiny psů je růst dlouhých kostí do délky dokončen mezi 10. a 12. měsíci věku,[40]
Kosterní svaly psa se šlachami upínají na kosti a přenáší na ně svalovou práci, čímž umožňují pohyb celého zvířete. V psích svalech je jen málo vazivové složky, převládá svalová tkáň, přičemž v hlubokých svalech končetin zcela převládají pomalá červená vlákna typu I, která zajišťují neustálé napětí, aniž by se unavila. V povrchových svalech jsou červená vlákna společně s rychlými bílými vlákny typu II.A, která umožňují rychlý silový pohyb a přitom jsou rovněž velmi odolná proti únavě.[41] Svaly odpovídají přizpůsobení psa jako vytrvalého běžce. Pes ale nemá žádný mechanismus pro neúnavné stání a v klidu usedá nebo lehá.[42] Pes má dobře vyvinuté mimické svaly, které umožňují širokou obličejovou mimiku. Žvýkací svaly jsou mohutné, pes o hmotnosti 20 kg dokáže při skusu vyvinout tlak až 165 kg.[43]
Dospělý pes má 42 zubů, štěně 28 mléčných zubů.[44] U psů začíná výměna zubů mezi 4.-5. měsícem věku a do 7. měsíce je již zcela ukončena.[44] Většina plemen psů má skus nůžkový, psi se zkráceným čenichem mívají předkus. Zuby jsou přizpůsobené k chycení kořisti a oddělování masa od kostí, psi nemají schopnost žvýkat potravu a v dutině ústní ji rozmělnit na malá sousta, kusy potravy polykají vcelku.[45] Trávicí soustava také svou stavbou odpovídá faktu, že pes je především masožravec. Poměr délky jeho trávicí trubice a délky těla je asi 5–6:1.[46][47]. Má jednokomorový žaludek, poměrně krátké tenké střevo a jednochuché tlusté střevo podkovovitého tvaru.
Pes má oproti stejně velkému vlku až o 30 % menší hmotnost mozku,[48] psí mozek váží v závislosti na velikosti psa 68–135 g a tvoří tak 0,2–1 %[49] tělesné hmotnosti. Čichové laloky psa, tedy část mozku, kde jsou zpracovávány čichové vjemy, váží asi 60 g,[50] zatímco u člověka je to 4× méně.
Psi jsou vybaveni velkým množstvím pachových žláz - apokrinní potní žlázy jsou spojeny s chlupovými folikuly a jsou hojné především v kůži slabin a mezinoží, na plecích a na krku.[51] Tyto jsou zodpovědné za typický pach psí srsti. V okolí řitního otvoru psa se nachází tři typy pachových žláz, z nichž nejvýznamnější jsou anální váčky (sinus paranalis), párové váčkovité duté útvary, 5–30 mm velké,[52] které produkují páchnoucí, žlutý, žlutohnědý nebo hnědý sekret, ulpívající na výkalech.
Pachové potní žlázy jsou hojné také na povrchu prstních polštářů na tlapkách. Tlapky jsou také jediné místo na těle psa, kde se vyskytují pravé, ekrinní potní žlázy.[53] Celkem se na 1 cm2 polštáře nachází 400–500 žláz.[54] Sekret má funkci při označování teritoria – hrabání po vykonání potřeby není pokusem výkaly zahrabat, ale slouží k rozetření výměšků těchto žláz.[55][56] Sekrece také zvyšuje přilnavost polštářků k povrchu, čímž usnadňuje pohyb po suché a hladké podložce, a udržuje tlapky pružné. U psa nemají potní žlázy téměř žádnou úlohu v termoregulaci.
Vzhled psa
- Podrobnější informace naleznete v článku Exteriér psa.
Zatímco vnitřní anatomie je u všech psů víceméně stejná, vzhledem a vnějšími znaky se jednotlivá plemena výrazně liší. Popis exteriéru ideálního jedince konkrétního plemene je zaznamenán ve standardu plemene, přičemž v České republice se psi s průkazem původu posuzují především podle standardů Mezinárodní kynologické federace, FCI.
Při popisu exteriéru psa je prvotní informací výška psa v kohoutku: pod 35 cm hovoříme o malých psech, mezi 35 až 50 cm se jedná o psy střední, psi s kohoutkovou výškou mezi 50-80 cm jsou velcí a nad 80 cm kohoutkové výšky dorůstají obří plemena. Dalším exteriérovým znakem je tělesný rámec psa, tzn. poměr mezi délkou těla a kohoutkovou výškou, ten může být buď čtvercový nebo obdélníkový.
Hlava
Hlava psa je rozdělena na dva hlavní celky: mozkovnu a čenichovou partii. Přechod mezi mozkovnou a čenichem se nazývá stop. Podle poměrů délek mozkovky a nosu se psi dají obecně rozdělit do tří skupin:
- brachycefalická plemena, neboli krátkolebá, jsou psi se zkrácenou čenichovou partií a dopředu směřujícíma očima. Častý je předkus, kdy je horní čelist kratší než čelist spodní. Příkladem krátkolebého plemene je anglický buldok, mops či boxer. Zkrácení čelistí s sebou přináší také zdravotní problémy způsobené zúžením nozder či relativně dlouhým měkkým patrem, viz. brachycefalický syndrom.
- mezocefalická plemena jsou psi, u kterých se délka lebky od týlu ke stopu víceméně rovná délce čenichové partie od stopu ke špičce čenichu. Poměr délky a šířky mozkovny je též přibližně 1 : 1. Do této skupiny patří většina psů.
- dolichocefalická plemena jsou psi s prodlouženou a plochou mozkovnou, často je u nich vystupující týlní kost. Délka hlavy přesahuje její šířku. Čenichová partie je rovněž dlouhá, obvykle s mozkovnou v poměru 1 : 1. Dolicocefalickými plemeny jsou chrti, kolie a jezevčíci. Existuje u nich predispozice k podkusu, kdy je dolní čelist kratší než čelist horní,[57] a ke vzniku oronazálních fistul.[58]
Na úrovni stopu jsou umístěné oči. Pes má kulatou zornici a duhovku, která je u většiny plemen psů hnědá, ideálně tmavohnědá. U jiných plemen je povolená barva světle hnědá, jantarově žlutá, modrá, nebo i nestejně zbarvené oči. Ve vnitřním koutku oka se nachází třetí oční víčko, spojivkou pokrytá chrupavčitá ploténka, která chrání oko před případnými cizími tělesy, jako je prach nebo písek. U zdravého oka je třetí víčko nenápadné.
Původním tvarem hlavy je hlava klínovitá, též vlčí. Čenichová partie postupně směrem k čenichu zužuje. Je typická pro německé ovčáky, špice, šiperku, kolie a mnoho dalších. Hlava hranatá je charakteristická kratší čenichovou partií, která se nezužuje. Je mohutná, s patrnými lícními kostmi. Hranatou hlavu mají například molossoidní plemena nebo americký pitbulteriér. Kulatou hlavu mají malá společenská plemena, jako je opičí pinč nebo shi-tzu. Speciálně u čivavy se navíc vyžaduje vypouklé čelo a hlava tzv. jablkovitá. Vejčitá hlava je charakteristickým znakem anglického bulteriéra.[59]
Tvar ušního boltce, jeho velikost a postavení velice ovlivňuje celkový výraz hlavy. Původní jsou uši vzpřímené, prošlechtěná plemena mají uši s měkkou chrupavkou, které visí podle lící dolů. Klopené uši jsou uši vzpřímené, jejichž přibližně horní polovina je přehnutá dopředu a částečně nebo úplně zakrývá ústí zvukovodu. Poloklopené uši jsou vzpřímenější a lehčí než klopené, dopředu je ohnutá jen špička ucha a ústí zvukovodu je volné. Ucho tvaru růžového lístku je malé, vysoko nasazené klopené ucho, složené nazad a odkrývající vnitřek boltce i vstupu do zvukovodu.
Ušní boltec může být nasazený nízko, středně vysoko nebo vysoko, přičemž hodnocení toho, co je nízko a co je vysoko zpravidla záleží na standardu plemene. Obecně mají vysoko nasazené uši například špicové, novofundlandský nebo bernský salašnický pes, nízce nasazené uši má bígl nebo kokršpaněl. Stejně tak ve velikosti ušního boltce jsou značné meziplemenné rozdíly, v poměru k hlavě má malé uši německý špic nebo šarpej, brazilská fila nebo tosa-inu, naopak nápadně dlouhé ušní boltce mají honiči. Dlouhé lalokovité uši honičů totiž dobře zachytávají pachy a pomáhají psovi držet stopu zvěře.[60][61] Podle Guinessovy knihy rekordů byl psem s vůbec nejdelšíma ušima bloodhound Tigger, jehož pravé ucho měřilo 34,9 cm a levé ucho 34,2 cm.[62] Současným držitelem rekordu je coonhound, s ušima dlouhýma 31 a 34 cm.[63]
V minulosti se u mnohých plemen provádělo kupírování uší. Původně se kupírovala pracovní plemena, která byla určena k hlídání stád i domů před vlky a medvědy - bylo tak odstraňováno "slabé místo", kam se mohla šelma zakousnout. Ze stejného důvodu se kupírovaly uši psům určených pro psí zápasy. Později se některá plemena kupírovala čistě z estetických důvodů, ke zvýraznění formátu psa či linií jeho hlavy.[64] V České republice je kupírování uší zakázáno od roku 1993[65] a od 1. 3. 2004 ČMKU zakazuje vstup kupírovaným jedincům na kynologické akce.[66]
Tělo
Hlava plynule přechází v krk. Spojnici mezi krkem a hřbetem tvoří kohoutek, ten je tvořen lopatkovým okrajem převyšujícím trnové výběžky prvních 3-4 hrudních obratlů. Lopatka psa je dlouhá a šikmá a s ramenní kostí by měla svírat úhel 90°- 100° a se zemí asi 45°-50°.[67] Společně s ramenní a prsní kostí tvoří podklad předhrudí. Při správném zaúhlení a dostatečně dlouhé pažní kosti jsou hrudní končetiny umístěny na nejnižším bodě hrudníku a kolmice spuštěná od kohoutku k zemi prochází loktem. Zakřivení ramenní kosti kopíruje klenutí žeber, hrudní končetiny jsou umístěné rovně pod tělem.
Nadprstí by mělo být silné, pružné a šikmé, úhel mezi předloktím a nadprstím by se měl pohybovat mezi 25 - 30°. Při slabém nadprstí dochází k vytáčení tlapek, příliš strmé nadprstí nedostatečně tlumí nárazy při pohybu a vede ke zvýšené zátěži kloubů. Na hrudních končetinách má pes pět prstů, na pánevních čtyři, zakončené tupými drápy, které slouží při běhu jako tretry. Občas má pes i na pánevních končetinách vyvinuté první prsty, tzv. paspárky, nebo-li vlčí drápy, označené tak, přestože vlci je nemají. U některých plemen (briard, pyrenejský horský pes) jsou naopak vyžadované dobře vyvinuté dvojité paspárky. Tvar tlapky odpovídá využití psa. Kočičí tlapka, která je kratší, umožňuje psovi větší vytrvalost, zaječí tlapka je delší, zvyšuje rychlost psa a usnadňuje kličkování.
Hrudník bývá dlouhý a dostatečně hluboký, sahající k loktům - je-li mělký, neposkytuje tolik prostoru pro srdce a plíce, psi s hlubším hrudníkem působí těžkopádně. Břicho je obvykle lehce vtažené. Výrazně vtažené břicho se požaduje u chrtů, naopak u novofundlandského psa či výmarského ohaře má být břicho rovné. Hřbet by měl být rovný a pevný a žádoucí jsou spíš kratší bedra, která dobře přenáší sílu pohybu ze zadních nohou. Při správném zaúhlení pánevních končetin by pánev měla být skloněná oproti horizontální linii asi o 30°, v kolenním kloubu by měl být v postoji úhel 125°, správný úhel v hlezenním kloubu je asi 130°. Hlezno je postavené kolmo k zemi a svislé osy končetin jsou rovnoběžné.[68]
Tyto obecné zásady však neplatí u všech plemen, například špicové mají na pánevních končetinách strmé úhlení - úhly jsou větší, než ty popisované jako ideál, naopak německý ovčák je často přeúhlený, s úhlem v kolenním kloubu blízkému 90°. Krátké končetiny jezevčíků či baseta jsou způsobeny achondroplazií, poruchou osifikace, která u lidí způsobuje trpasličí vzrůst.
Smysly psa
Nosní houba by měla být dobře pigmentovaná a nozdry dostatečně široké. Nosní houba je obvykle chladná a vlhká, zvlhčována sekretem, ve kterém se rozpouštějí pach nesoucí molekuly a umožňují tak jejich zachycení a zpracování. Uvnitř psího nosu jsou stočené nosní skořepy pokryté čichovou sliznicí, jejíž plocha se průměrně pohybuje od 70 do 200 cm2. Větší plocha čichové sliznice je u psů s delší čenichovou partií, u krátkolebých plemen je menšího rozsahu. Sliznice je silná v průměru 0,10 - 0,12 mm a obsahuje asi 220 miliónů čichových buněk, zatímco člověk má pouhých 5 miliónů čichových receptorů[69]. Čichové laloky psa, tedy část mozku, kde jsou zpracovávány čichové vjemy, váží asi 60 g[70], zatímco u člověka je to 4x méně - a mozek člověka je celkově 10x větší než psí mozek.
Čich je nejvyvinutější a nejvýznamnější smysl psa. Odhaduje se, že je asi 100 000 krát citlivější než čich lidí.
Psí oči jsou podobné očím lidským, ale v mnoha ohledech se od nich liší. Jsou plošší než lidské oči a jejich čočka nemůže zaostřovat stejně dobře jako u lidí, proto pravděpodobně netvoří tak ostrý obraz. Psi jsou dalekozrací, na krátkou vzdálenost nevidí ostře a k prozkoumání blízkých předmětů používají hlavně čich a hmat. Na druhou stranu mají psi, stejně jako ostatní šelmy, v oku za sítnicí tapetum lucidum, odrazivou vrstvu, která umožňuje dobré vidění i za šera, psí oči jsou také citlivější na pohyb. Psí sítnice obsahuje více světločivných buněk tyčinek, které umožňují vnímání kontrastu. Psi mají větší zorničku a oči položené v porovnání v člověkem více do stran, což jim umožňuje lepší periferní vidění.
Psi jsou barvoslepí, ale to neznamená, že nemohou vidět řádné barvy. Nerozlišují oranžovou, žlutou a zelenou barvu a pravděpodobně je vnímají jako odstíny žluté, červenou pak vidí jako hnědošedou nebo černou. Vnímají modrou barvu, ale nerozliší ji od fialové. U lidí se podobná vada vidění označuje jako deuteranopie[71].
Rozsah slyšení zdravého psa, tedy frekvenční rozsah který pes vnímá jako zvuk, je větší než u lidí, psi vnímají zvuk o kmitočtech 40 Hz až 60 000 Hz. Sluchové schopnosti psů dále zlepšuje jejich ušní boltec, který je pohyblivý a pomáhá směrovat zvukové vlny do zvukovodu.
Srst a zbarvení srsti
Obecně můžeme rozdělit psí srst do několika druhů:
- Dlouhá srst s podsadou je tvořena hustou kratší podsadou a pevnými pesíky, které přes ní přesahují.
- Hladká srst je tvořena krátkými a přiléhajícími chlupy
- Hedvábná srst má dlouhé jemné pesíky a může být bez podsady, nebo s hustou jemnou podsadou. Náročná na péči, jinak plstnatí.
- Kudrnatá nelínající srst má kudrnaté jemné pesíky bez podsady. Upravuje se stříháním.
- Hrubá srst je tvořena hrubými silnými pesíky a velmi hustou podsadou. Upravuje se trimováním.
- Zvláštní druh srsti se nechává plstnatět a formuje se postupně do provazců nebo ploten.
-
Dlouhá srst s podsadou hovawarta
-
hladkosrstý jezevčík
-
hedvábná srst jorkšírského teriéra
-
kudrnatá srst pudla
-
hrubá srst erdelteriéra
-
Komondor - zvláštní druh srsti
-
Peruánský naháč - bezsrstý pes
Všichni psi línají, obvykle 2x ročně. U kudrnaté a hrubé srsti se ale odumřelé chlupy zachycují v ostatních chlupech a samy nevypadávají.
Základem zbarvení srsti je pigment melanin, přesněji jeho formy, černý eumelanin a hnědý feomelanin. Výsledné zbarvení srsti je fenotypový projev účinku genů, které řídí druh produkovaného pigmentu, tvar pigmentových granulí, množství granulí v chlupu s jejich rozvrstvení. U psů je řízeno asi 12 geny z celkem 12 lokusů[72]. Výsledná barva srsti je výsledkem vzájemného působení těchto genů, přičemž stejný fenotypový projev nemusí znamenat, že psi jsou stejného nebo alespoň podobného genotypu. Například černě zbarvený pes je většinou černý působením tzv. dominantní černé na lokusu K, jedná se o dominantní alelu, která potlačuje vznik feomelaninu. Pes s genotypem Kk a KK bude černý. Ovšem stejnou barvu srsti může mít i jedinec kk, bude-li zároveň recesivním homozygotem v aguti-sérii, tzn. aa kk. Podobně funguje i žluté zbarvení - může být dáno působením genu v aguti-sérii nebo v sérii Extension, nebo zbarvení bílé. Pro podrobnější informace viz článek Genetika zbarvení psů.
Základy fyziologie psa
Počet dechů u malého psa se pohybuje v rozmezí 15 až 30 za minutu, u velkého psa pak mezi 10 - 20 za minutu. Krev psa tvoří asi 10% jeho tělesné hmotnosti, psí srdce pak skoro 0,8% tělesné hmotnosti, což je více v porovnání s ostatními savci[73]. Tepová frekvence u malých plemen se pohybuje mezi 90 - 120 pulsy za minutu, u velkých plemen 60 - 90 pulsů za minutu, u štěňat je normální tepová frekvence i 200 pulsů za minutu.
Pes je teplokrevný živočich a má stálou tělesnou teplotu mezi 37,5 - 39 °C. U štěňat může být fyziologická teplota až do 39,5 °C. Obecně nejvyšší teplota je naměřena večer, nejnižší ráno, mírně zvýšená teplota může být důsledek stresu, strachu nebo fyzické námahy zvířete. Tělesná teplota se zjišťuje pomocí teploměru zasunutého do konečníku psa, hodnocení povrchové teploty či vlhkosti nosní houby není směrodatné.
Chování psa
Chování dospělého psa je zčásti dáno jeho geneticky danými vlastnostmi, jako je typ nervové soustavy, temperament a instinkty, které jsou dále modifikovány během socializace a učením. Pes je mentálně zhruba na úrovni dvou až dvouapůlletého dítěte[74], do určité míry je schopen řídit se racionálním plánem nezávislým na vrozených vzorcích chování a vykazují znaky elementární rozumové činnosti[75].
Chování je také to, čím se domácí pes nejvíce odlišuje od vlka, a to v důsledku domestikace a s ní spojenou dlouhodobou selekci na určitý typ chování. Pes v tomto směru vykazuje silné znaky neotenie, což se stav, kdy vzorce chování mláďat, v tomto případě vlčat, přetrvávají až do dospělosti. Psi, na rozdíl od dospívajících vlků, nemají tendenci opouštět svou smečku, ani přebírat vedení smečky stávající, jsou mnohem méně dominantní, a jejich lovecké pudy jsou do jisté míry potlačeny a modifikovány.
Vrozené chování
Temperament
Každý pes má vrozený určitý typ vyšší nervové činnosti, temperament, který se dá charakterizovat jako souhrnný projev podmíněných i nepodmíněných reflexů a určuje míru vzrušivosti, způsob reakce na podněty a délku trvání této reakce. Ve svém důsledku ovlivňuje rychlost a ochotu k učení psa, přizpůsobivost k podmínkám prostředí i emoce psa.
Čtyři základní typy vyšší nervové činnosti se ve své základní čisté podobě příliš často nevyskytují, rozlišují se řady mezitypů. Obecně je ale možné tvrdit, že pes sangvinik je ideálním psem, který je dobře pohyblivý, rychle reaguje na podněty, ale jeho projevy jsou vyrovnané, není zbrklý. Nenechá se vyprovokovat k extrémním agresivním nebo naopak obranným reakcím, pracuje radostně a ochotně. Je přizpůsobivý, nebojácný, lehce se vychovává a cvičí. Vyrovnaný a pomalý typ, flegmatik, je pomalejší a těžkopádnější, jeho výcvik trvá déle, reflexy se vytvářejí pomaleji, stejně tak je pomalejší střídání vzruchu a útlumu. Obecně se jedná o přátelské a nekonfliktní psy. Pes flegmatik je ideální společník do rodin.
Nevyrovnaný, silný, dráždivý pes, cholerik, u kterého převažují reflexy vzruchu nad reflexy útlumu, naopak jako společník není příliš vhodný. Vyniká hbitostí a neúnavností a typická je pro něj aktivní obranná reakce, má sklony a agresivitě a dominantnímu chování. V rukách zkušeného psovoda může být dobrým pracovním psem, vynikající v dynamických sportech, jako je obrana nebo agility, při špatném vedení se z takového jedince snadno stane nezvládnutelný pes.
Pes melancholik se slabým typem nervové činností je plachý až bázlivý, nesnáší a nedokáže se přizpůsobit silným podnětům a v běžných situacích má naopak nedostatečný útlum a může reagovat až hystericky. Jsou labilní, lekaví, převládá pasivní obranná reakce. Často to bývají uštěkaní, nebo naopak tiší a plaší psi vykazující známky nejistoty. Má sklony k žárlivé závislosti na majiteli. Při důkladně socializaci během štěněčího věku může být melancholik dobrým společníkem v tiché rodině nebo u osaměle žijícího člověka, k práci se ale nehodí.
Etogram psa
Etogram je souhrnný popis inventáře vrozeného chování zvířete. Představuje souhrn funkčních okruhů chování, které má pes vrozené, instinktivní.
Lovecké chování
Lovecké chování je funkční okruh chování psa, který byl nejvíc změněn v průběhu domestikace. Samotný základ loveckého chování je dědičný, učením se jen upevňuje nebo do určité míry tlumí. Dědičné vlohy k určité formě loveckého chování jsou předmětem dlouhodobé selekce psa k vykonávání určité práce. U vlků na lovu probíhá celý řetězec navzájem na sebe navazujícího chování: při lovu malé kořisti je sekvence tvořena fixováním nalezené kořisti očima, plížením se směrem ke kořisti, rychlým výpadem a smrtícím zákusem, často ještě se zatřepáním. Loví-li vlci velkou kořist, pořadí je následující: stopování kořisti - štvaní - stržení kořisti - usmrcení. Celý program se u domácích psů vyskytuje poměrně vzácně, běžně například u basenjiho, u severských psů a některých teriérů. Není náhoda, že se jedná o psy s poměrně vlčí fyziognomií, často se vzpřímenými ušními boltci, kteří bývají dominantní a hůře cvičitelní. Znaky neotenie jsou u nich totiž vyjádřené méně než u jiných plemen. Podobně je tomu u chrtů, u kterých je lovecké chování rovněž upevněno, chrti ochotně vyhledávají kořist a štvou ji, ale řetězec chování je nedokončen, u chrtů chybí chování vedoucí ke stržení kořisti a jejímu zabití.
Ohaři mají rovněž velký lovecký pud, ale tento už je výrazněji modifikován. Pes vyhledá kořist, ale namísto jejího štvaní jí tzv. vystaví - strne v charakteristické pozici směrem ke zvěři a tak vůdce upozorní na její přítomnost. Upozornění na výskyt kořisti je úkol mladých vlků - u ohařů bylo toto chování dlouhodobým umělým výběrem posíleno a doba vystavování prodloužena. U ohařů, setrů a pointrů se selekce na juvenilní chování během lovu s člověkem projevuje středně vyjádřenou neotenií, jsou to psi s dospělými proporcemi, ovšem uši bývají klopené.
Instinktivní program lovu malé kořisti je základem přinášení. Ochota aportovat je vrozená vlastnost psa, během výcviku se instinkt jen dále modifikuje. Rozenými přinašeči jsou retrívři, naopak plemena, kde jsou lovecké pudy nežádoucí, se učí aportovat hůře až těžko. Program lovu velké kořisti je zase využíván při nácviku obrany, kde se využívá instinkt stržení kořisti jako pevný zákus do rukávu[76].
Ovčáci mají vrozené vlohy k pasení - to je rovněž silně pozměněné lovecké chování, při kterém pes využívá svou schopnost fixovat dobytek očima ("eye"), pomalé plížení a rychlé výpady ke shánění stáda dohromady a přehánění určitým směrem. Ovčácká plemena mají obvykle vzpřímené uši, při manipulaci se stádem jim to totiž dává výhodu - silueta šelmy se vzpřímenýma ušima jim pomáhá lépe stádo ovládat, dobytek má větší respekt[77].
Psí plemena vyšlechtěná ke střežení, jako jsou pastevečtí psi nebo špicové, mají lovecké pudy výrazně potlačeny[78]. Neotenické znaky jsou nich vyjádřeny silně a vzhledem jsou podobní vlčatům - většinou mají klopené uši, kratší čenichovou partii, v poměru k tělu větší a kulatou hlavu. Vetřelce označují štěkáním, čímž přivolávají nadřazené členy smečky - člověka.
U malých společenských psů také v mnoha případech došlo k potlačení loveckého chování, ovšem z jiného důvodu - společníci člověka šlechtěni pro svou "roztomilost" začali vykazovat výraznější znaky neotenie, jako je stočený ocas, krátký nos a velké, dopředu směřující uši, a potlačení loveckých pudů bylo jen důsledkem této selekce na vzhled.
Obranné chování
Jedním ze základních skutečností vycházejících z obranného chování je tzv. útěková vzdálenost - individuálně odlišná vzdálenost od pociťované hrozby, kterou se pes bude snažit zachovat. Čím větší je vyvolaný strach psa, tím je útěková vzdálenost delší. Pes se bude snažit o udržení vzdálenosti i za cenu útěku, ale dojde-li k přiblížení podnětu na kritickou hranici, u psa se rozvine obranná reakce.
V zásadě rozlišuje dva typy obranné reakce. Aktivní obranná reakce je charakteristická aktivním snažením psa vyhnout se hrozbě - může se jednat o uskočení, či o útěk, ovšem nemá-li pes možnost útěku, může vyústit v obranný útok. Při pasivní obranné reakci je pes doslova paralyzován strachem. Uhýbá pohledem, přitiskne se k zemi či se schovává za psovoda, výrazná je strachová mimika obličeje, v extrémním případě se může pes pomočit. Při vystupňování situace se může objevit pseudoagresivní chování, kdy pes kouše ze strachu. Pasivní obranná reakce je projevem slabé nervové soustavy, viz nahoře, pes melancholik.
Teritoriální chování
Pro psa je zcela přirozená a instinktivní potřeba hájit si vlastní teritorium, tedy území, které pes považuje za své. Projevem teritoriálního chování je teritoriální agrese - pes aktivně brání své teritorium před cizími jedinci vlastního druhu a před cizími lidmi - a označování teritoria močí, trusem a hrabáním.
Teritoriálního chování psa využívá člověk od nepaměti - určitá plemena psů jsou vyšlechtěna pro ochranu a obranu lidí i majetku a teritoriální agrese je u nich zvlášť rozvinutá, tito psi hlídají instinktivně a bez výcviku. Příkladem jsou pastevečtí psi, rotvajler, hovawart.
V teritoriálním chování existují jisté rozdíly mezi pohlavími, dospělí samci označují své teritorium močí, dospělé samice obvykle značkují jen při hárání jako projev sexuálního chování.
Potravní chování
Pes přijímá potravu hltavě, po velkých kusech, má žaludek s velkou schopností se roztáhnout a velice snadno zvrací. Vlci v žaludku přenášení potravu na místo, kde ji mohou v klidu zkonzumovat, zahrabat nebo jí přinášejí vlčatům. U psů část tohoto chování zůstala zachována jako atavismus - zahrabávání potravy na dobu nouze, zvracení potravy štěňatům, stejně tak požírání zdechlin, u domácích psů obvykle nežádoucí chování, je běžným potravním chováním vlka, který zkonzumuje všechno, co najde.
Hravé chování
Psi si, na rozdíl od vlků, hrají rádi až do vysokého věku - opět se jedná o projev neotenie. Solitární hra není pro psa, jakožto sociálně žijící zvíře, příliš typická - vyskytuje se spíš u štěňat, u dospělých psů je příznakem osamělosti a nudy. Při této hře si pes hraje s předmětem představujícím kořist, nebo s částí vlastního těla. Hrabání v zemi nebo hra s kameny je rovněž příkladem solitární hry. Při dlouhodobém chybění sociálního partnera ke hře a nedostatku vybití se může ze solitární hry vyvinout stereotypní chování projevující se olizováním pacek, honěním vlastního ocasu nebo ničením předmětů.
Sociální hra, kdy si pes hraje s člověkem nebo s jiným psem, je pro psa přirozenější. První náznaky sociálních her se objevují už u jeden měsíc starých štěňat, nejintenzivněji si hrají 6 - 8 týdnů stará štěňata. Sociální hra psů má svá pravidla - začíná výzvou ke hře, která typicky sestává z hravé poklony, kdy pes se pes položí na zem přední částí těla, přičemž zadek zůstává ve vzduchu. K výzvám ke hře patří i hopsavé úskoky směrem k partnerovi, zvedání packy, přehnané pohyby. Výzvy ke hře se opakují i v průběhu samotné hry, čímž psi potvrzují, že se stále jedná o hru.
Základními typy sociálních her jsou hravé kousání, kdy psi naznačují boj, zákus do krku či plecí, vycenění zubů či vrčení, dále hravé zápolení, kde je cílem srazit partnera k zemi, hravé honičky. Zvláštním druhem her jsou sexuální hry, kdy na sebe psi naskakují a předvádějí kopulační pohyby. Psi znají rovněž hlasové komunikační hry, kdy se štěkáním ve vysoké tónině navzájem provokují k další hře.
Sociální chování
Pes je sociální tvor, dobře vybavený k životu ve společnosti - smečce. S jedinci svého druhu a s člověkem psi komunikují pomocí širokých výrazových prostředků, řečí těla vyjádřenou polohami těla, ocasu, hlavy, uší či pysků, pohledem a ritualizovanými gesty, zvukovými a pachovými signály. Sdělení není dáno jen jednou částí těla - například vrtění ocasu obecně znamená jen vzrušení, má-li pes přátelské úmysly je dále vyjádřeno tím, držením ocasu - nízko nebo vysoko, polohou uší, pysků.
Psi jsou přirozeně naladěni ke komunikaci s člověkem - při řešení problémů se obrací k člověku a už štěňata jsou schopna rozumět lidským gestům, jako je naznačování očima a ukazování prstem[79][80]. Dalším přizpůsobením se životu s člověkem je štěkot - dospělí vlci neštěkají, štěkání není vlastní ani primitivním psům, ale prošlechtění psi používají štěkání zcela přirozeně, a to téměř výhradně ke sdělování informací lidem.
Pro psa je přirozené respektovat člověka jako vůdce - jen velmi málo psů je přirozeně dominantních natolik, aby sami usilovali o vedoucí postavení. V případě nedůsledného, nedostatečného vedení, při rozmazlení psa a jeho polidšťování ale pes může cítit absenci vůdce a následně se sám postaví do jeho role.
Získané chování
Získané chování psa se vyvíjí až během jeho života na základě učení. Průměrný pes se dokáže naučit 165 slov[81] a nadprůměrně inteligentní psi až 250 slov, psi dokážou počítat do čtyř nebo pěti a registrují chybný výsledek při jednoduchých počtářských úlohách, jako je 1+1=1 nebo 1+1=3.
Socializace
Pro psa je velmi důležité vtištění, které probíhá od 3. do 7. týdne věku štěněte, jinak také raná socializace. Během této doby se štěně seznamuje se všemi věcmi, které v dalším životě bude vnímat jako běžnou součást prostředí, štěně, které není v této fázi v těsném kontaktu s člověkem nikdy nebude přítulné, naopak štěně, které si člověka vtiskne jako příslušníka vlastního druhu, má předpoklady stát se dobrým společníkem člověka, nezanedbaná socializace může příznivě ovlivnit i některé negativní vrozené vlastnosti psa, jako je slabý nervový typ. Období rané socializace plynule přechází do socializačního období, které trvá asi do 12. týdne věku. Během této doby dochází k osvojování sociálních návyků a upevňování sociálního chování, štěně během hry poznává schopností svého těla i vlastnosti okolních předmětů a pokračuje rovněž návyk na zvuky a situace, které pak v dospělosti nebudou u psa vyvolávat strach. Špatná zkušenost v tomto období naopak může vést ke strachu trvalému.
Podmiňování
Učení podmiňováním je u psů hlavním procesem, kterým dochází k vytvoření získaného chování. Klasické podmiňování je se psy přímo spjato, a to díky výzkumům ruského fyziologa a nositele Nobelovy ceny, I.P.Pavlova. Původně zcela neutrální podnět, v tomto případě zazvonění zvonku nebo rozsvícení žárovky, se ve spojení s podáváním potravy mění ve spouštěč chování - stává se z něj podnět podmíněný. Psi po vystavení podmíněnému podnětu sliní, i když potravu nedostanou.
Pes získává během života určité zkušenosti, které, pokud se opakují nebo jsou-li silně vnímány, tvoří základ pro vytváření těchto podmíněných reflexů. Na cíleném vytváření podmíněných reflexů je založena klasická teorie výcviku psa. Například učení povelu sedni probíhá tak, že pes se po vydání povelu uvede do požadované podoby (zatlačením na záď, trhnutí vodítkem vzhůru apod.) a po zaujetí správné pozice je odměněn pamlskem. Opakováním se u něj vytvoří podmíněný reflex, kdy si pes po uslyšení povelu "sedni!" sedá automaticky.
K udržení reflexního oblouku je důležité načasování povelu a odměn - odměna musí přijít zhruba do 2 s od splnění povelu, aby došlo k žádoucímu upevnění reflexu. Stejně tak trest je nesmyslný, přijde-li příliš pozdě.
Vyšším stupněm učení je operantní podmiňování, neboli učení se metodou pokus - omyl. Pes má přirozenou tendenci opakovat činnost, která mu vynesla odměnu, a naopak se vyhýbá činnosti, po které následuje trest. Operantního podmiňování se využívá při některých způsobech výcviku, jako je clicker training, dále se uplatňuje při učení psa zákusu do ochranného rukávu, překonávání žebříku, při rozlišování osob a věcí, je podkladem naučeného chování jako je otevírání dveří - pes skáče na dveře, až se mu je náhodně podaří otevřít, na druhé otevření už bude potřebovat pokusů méně, výsledkem je otevírání dveří na první pokus.
Inteligence psů
Podle profesora S. Corena se celková inteligence psa se skládá ze tří složek[82]: instinktivní, adaptivní a pracovní inteligence. Instinktivní inteligence se týká geneticky zakódovaných dovedností, dále upevněných cíleným výběrem a šlechtěním daných plemen na určitý druh výkonu. Adaptivní inteligence je dále tvořena schopností učit a schopností samostatně řešit problémy. Ta je u prošlechtěných plemen psů horší než u vlků nebo u dingů[83]. Psi se častěji obracejí k člověku se žádostí o pomoc, ale samostatně problémy řešit spíš neumějí. Pracovní inteligence je charakterizována schopností osvojit si povel při co nejmenším počtu opakování a stejně tak uposlechnutí povelu na co nejmenší počet opakování povelu.
Mezi plemena, která obecně vynikají adaptivní inteligencí, patří dobrman, německý ovčák, norský losí pes, pudl, puli a šeltie. Teriéři, malamut, sibiřský husky, samojed, basenji, čivava, knírač a šiperka mají výbornou schopnost řešit problémy, ale hůře a pomaleji se učí, naopak zlatý a labradorský retrívr a belgický ovčák se učí dobře a rychle, ovšem samostatná schopnost řešení problémů je u nich omezená.
V žebříčku pracovní inteligence se na prvním místě umísťuje border kolie, dále je pudl, německý ovčák, zlatý retrívr, dobrman, šeltie, labrador, papilon, rotvajler a australský honácký pes. Na posledních příčkách je afghánský chrt, basenji, anglický buldok, čau-čau, barzoj, anglický barvář, pekingský palácový psík, anglický mastif, baset a shi-tzu[84].